Domů Blog Na skok v ráji

Ze života dospěláka

Počet návštěv

mod_vvisit_counterDnes2
mod_vvisit_counterVčera10
mod_vvisit_counterTento měsíc39
mod_vvisit_counterCelkem135513
Czech English Italian Polish Russian Spanish
Na skok v ráji
blog

 Na skok v ráji

   Více než půl roku plánovaná jarní dovolená na Srí Lance se proměnila v živou skutečnost. Jsme v Hikkaduwě už deset dní a zážitky vstřebáváme doslova každým pórem - 33 stupňů ve dne střídá 30 stupňů v noci a moře s 29 stupni neochladí.
   Už jsme viděli slony v Pinnawale, manufakturu na výrobu papíru ze sloního trusu, botanickou zahradu s ajurvédskými bylinami, navštívili jsme archaickou továrnu na zpracování čaje, pozorovali rybáře na kůlech, zúčastnili se nechutného honu lodí za velrybami, hráli si s želvičkami na želví farmě, sjížděli řeku na raftech a požvýkali listy betelu. Obdivovali jsme měsíční kameny v jedinečném světovém nalezišti, které se stále dobývají krumpáčem, lopatou a vymývacím košem. Koupili jsme si metrové svitky cejlonské skořice z přilehlé plantáže i skořicový olej.
   Čtyřhodinová vyhlídková cesta vlakem z Elle do Hatten byla příjemná a téměř zdarma. Malebné obrazy čajových plantáží se střídaly s obrazy lesnaté krajiny - jen si musíte zvyknout, že borovice a smrky tu nerostou. Podvečerní návštěva Chrámu Buddhova zubu měla svou vůni i hudbu a navzdory davům turistů nás přesvědčila, že víra je samozřejmou součástí života místních obyvatel.
   6. dubna vyjíždíme již hodinu před svítáním minibusem do Peradeniye - prochodit unikátní Královskou botanickou zahradu křížem krážem. Žasneme nad různorodostí orchidejí, palem, bambusových houští, vychutnáváme si stín pod fíkovníkem benhghalensis o rozloze 1600 m2. Nedůvěřivě pozorujeme hejna obrovských kalonů v korunách stromů, s kamerou sledujeme tlupy opic. Park je plný rodin s dětmi, které sem chodí slavit narozeniny. Zejména ženy si dávají na oblečení záležet - dvě stejná sárí hledáme marně. A když se před námi zjeví skupina svatebčanů v tradičních krojích, s nevěstou hollywoodsky krásnou, málem zapomeneme fotit - wow!
   Se setměním nasedáme do klimatizovaného minibusu a míříme k úpatí mýtické Adamovy hory. Auto se drncá po nekonečné klikaté silnici horskou krajinou. Usnout vážně nedokážu.
   Před desátou silnice končí a řidič zkušeně zaparkuje ve ztichlé noční vesničce Delhousie. Okamžitě slupnu půlku Stilnoxu, abych 3 hodiny relaxace na dvojsedačce maximálně využila. Doufám, že mě někdo z umělého spánku včas vzbudí.
   Vstávání mi jde kupodivu celkem dobře a příprava probíhá rychle. Oblékám půjčené černé funkční triko (přátelskou pomocí získá Dáša originální propocenou relikvii z výstupu, který pro bolavá kolena uvážlivě vynechá), dlouhé kalhoty zastrkuji do ponožek (varování před pijavicemi beru vážně), nazouvám botasky. Batoh plním suchým oblečením, pláštěnkou, vodou, nezbytnými kaloriemi v podobě mandlí, kustovnice, rozinek a müsli tyčinek. Na exotické dovolené spoléhám na paleo stravu. Po krátkém váhání přidám i trekové sandály - vracet se budeme v tropickém horku a uzavřené boty nesnáším ani ve středoevropském létě.
   Hodinu a půl po půlnoci odhodlaně vyrážíme podle směrovek Sri Padaya - čtyři ženy a jeden muž. Jana vyšla pro jistotu o hodinu dřív. S čelovkou na hlavě si připadám jako Karafiátův brouček, ale vánoční dárek se určitě bude hodit. Zvolili jsme nejkratší, ale nejstrmější cestu - cca 7km dlouhou, ozdobenou 5200 různě vysokými a širokými schody do výšky 2243 metrů.
   Míjíme bílou sochu Ganéši - ochránce hory. Procházíme kamennou branou, symbolickým začátkem pouti. V cestě nás zastavují bdící mladí mniši. Za pár rupek i českým poutníkům žehnají a za tichého pronášení manter nám váží bílou bavlněnou šňůrku na pravé zápěstí. V tuhle chvíli už nepochybujeme, že na vrchol bezpečně dojdeme.
   Adamova hora je považována za duchovní místo všech obyvatel ostrova bez ohledu na víru. Kamennou stopu na vrcholu buddhisté považují za poslední otisk chodidla Buddhy při odchodu do ráje, hinduisté za otisk Šivy, muslimové a křesťané za první otisk Adamovy nohy, který tam zanechal, když byl z ráje vyhnán. Každý Srílančan ctí nepsané pravidlo - alespoň jednou za život na vrchol vystoupat. Původní název Motýlí hora se odvíjí od pověsti, že právě sem létají motýli umírat.
   Stoupáme mlčky pravidelným krokem vzhůru a ještě stále netušíme, co nás čeká a zda skutečně dokážeme dojít na vrchol před východem slunce. Čelovku jsem už zhasla a strčila do přední kapsy batohu. V sezóně lemuje cestu elektrické osvětlení, které se vine po úbočí jako stříbrný řetěz na vánočním stromku.
   Začínám se potit. S Jitkou, která před třemi dny na raftech oslavila šedesáté narozeniny, jsme najednou osaměly. Nečekaně brzy jsme v šeru za sebou nechaly pomalejší zbytek skupiny. Jsem sice v týmu nejstarší, ale zdá se, že věk bude opravdu jenom číslo. Janu jsme stále ještě nedohonily. Domluvily jsme se na mlčenlivé meditační cestě, ale někdy to vážně nejde. Proti nám snáší na rukou parta mladíků zakrváceného brečícího kamaráda a za nimi klopýtá naříkající matka. Sem asi žádná sanitka ani vrtulník nedorazí. Soucitně sledujeme zoufalou skupinku. A od téhle chvíle si dáváme sakra pozor, abychom špatně nešláply. Kdo by asi snesl nás?
   Čas plyne mimo naše vnímání. Nemáme hodinky - a mobil se nám vytahovat nechce. Jen tlukot srdce odklepává nepravidelný rytmus našeho pohybu. Betonové schodiště lemují četné stánky s jídlem, pitím, masážními krémy na nohy, rozmanitými suvenýry. Vysokohorskou přirážku tu nevedou, přestože všechno zboží sem přinášejí nosiči v žocích na hlavě. Několik set metrů nad námi vidíme výrazně osvětlenou bránu a doufáme, že toužený cíl je na dosah. Blížíme se a zklamaně čteme nápis NOT ADAM'S PEAK. Fata morgána nemůže být krutější. Cesta zatáčí a světla nad námi nabízí další možný cíl. Tentokrát jsme zkušeně nedůvěřivé, a proto zklamání není tak velké.
   Na pár minut se zastavujeme v závětří jednoho stánku. Doplňujeme kalorie a tekutiny. Jitka mi navíc dává ze svých zásob hroznový cukr. U jedné Buddhovy sochy zapalujeme vonnou tyčinku a pokračujeme ve výstupu. Nekonečné schodiště se začíná plnit zpocenými lidmi. S vděčností myslím na ty, kteří zbudovali železné zábradlí a zapojuji dosud lenošící ruce. Myslím i na svou dceru, která si zážitkový výstup dopřála dokonce dvakrát a s plnou polní! Začínám chápat, proč své vyprávění nijak nedramatizovala - mohla bych si tenhle adrenalin rozmyslet. Doma mají asi právě půlnoc a já tu potím krev. Ješitnost není zrovna pěkná vlastnost, ale je silným motorem, který mě táhne vpřed. Svým dětem, natož vnoučatům, přece nemůžu říct, že jsem to vzdala! Hýčkám si představu, jak se na vrcholu svalím do trávy a celé tělo mi zalije blaženost z vítězství vůle nad tělesnou slabostí. Jak naivní představa!
   ,,To je dost, že jdete!“ Libozvučná čeština zazní nad námi a my s radostí poznáváme v upocené růžolící tváři Janu. Ve třech se nám půjde líp. Její původní plán, že půjde jen tak daleko, dokud nedoženeme její hodinový náskok, razantně zamítáme. Zabalit to před cílem je přece šílená blbost! Zařadíme krátkou přestávku na ptačí zob a vodu a jde se dál. Od Jany se dozvídáme, že jsou teprve 4 hodiny. Do svítání zbývají ještě dvě. Noc a den v tropech trvají od 6 do 6.
   Schodiště se zužuje a lidská řeka houstne. Předjíždění pomalejších kocábek je obtížné. Podlezeme zábradlí a využíváme volný pruh určený sestupujícím. Spoléháme, že pravidla provozu jsou v této zemi všude dost volná. Bez zájmu mineme směrovku k toaletám - všechna voda stačí odcházet z těla kůží. Pot mi stéká i z vlasů po tváři dolů. Dášino triko spolehlivě odpařuje - mokrá bavlna by mě už dávno studila.
   Poslední hodina je hodinou pravdy. Úhel stoupání je snad 70°. Zábradlí už objímám oběma rukama a lezu jako píďalka. Tělo by chtělo stávkovat, ale hlava ho přesvědčuje, že se mýlí a vydrží víc, než si dokáže vůbec představit. Nádech, výdech, levá, pravá...
   A ejhle - zázrak! Už po 3,5 hodinách zdoláváme svůj Everest! Zouváme s respektem boty – konečně stojíme na posvátném vrcholu. Nikde žádná tráva, do které bych se slastně svalila - jen betonová plošina obehnaná zlatým plotem. Bim! Bim! Bim! Stejně jako ostatní poutníci rozhoupeme srdce zvonu na znamení, že naše cesta úspěšně skončila. Po schodech vystupujeme k malé svatyni, kde domorodci poklekají, dlouze se klaní a líbají kámen před zasklenou vitrínou. Focení zakázáno. Bájemi opředenou Adamovu stopu mezi množstvím zlatých předmětů a látek hledám marně.
   Do východu slunce je ještě daleko a pořádně tu fičí. Převléknout se není kde, tak se pečlivě balíme do pláštěnek s kapucí. Propocené do posledního vlasu a nitky se choulíme na kamenné podlaze za nízkou zídkou. Tiskneme se k sobě jak vrabčáci v lednu a zvídavě pozorujeme barevnou směsici lidí kolem. Rozdíl teplot dole a tady je evidentně taky zaskočil.
   Kolem půl šesté začínají na východě mraky nachovět. Majitelé fotoaparátů se zvolna zvedají, aby získali dobré stanoviště pro své lovy beze zbraní. Opravdoví znalci se tísní na západní straně, protože jim jde o záhadný stín hory v podobě pravidelného trojúhelníku, přestože hora pravidelný tvar nemá. Jsem amatér, který se nechává uchvátit zrozením slunce. V jedné ruce držím foťák, v druhé mobil s připravenou kamerou. Úzký pás prosvětlených mraků nabízí dramaticky měnící se scénu. Co minuta, to nový, jedinečný snímek. Mé druhé já se bouří: ,,Bože můj, holka, proč pořád takhle blbneš? Nebylo by lepší jen tak být, dýchat a tiše žasnout?“ Schíza jak vyšitá...
   Za mými zády se náhle rozezní hudba. Rytmické bubny a kvílivá trubka v rukou bíle oděných mladíků v turbanech vítají nový den. Během krátké chvíle se nad obzorem objeví malý krvavý srpeček a v další minutě se vyhoupne obrovský rudý míč. Spolu s ním se rozjasňují obličeje poutníků a na tvářích se usazuje šťastný úsměv. Napětí a očekávání se rozplyne v prvních laskajících paprscích životodárného slunce. Adamova hora se tyčí k nebi jako vstupní brána do ráje a pohled na krajinu dole je pravdivým obrazem rajské země. Možná si nadhled, pokoru a radost odneseme s sebou domů...
   Ještě hodinu si užíváme atmosféry místa, pohledu na bělavé obláčky pod námi, na vrcholky sousedních hor vystupujících nad mraky, na hladinu jezera v průzorech mezi mraky. Posnídáme směs semen a sušených plodů, zapijeme čistou vodou a čeká nás opět 5200 schodů - tentokrát dolů. Jitka trpělivě vystojí frontu na certifikát ,,že tu byla“ a cesta zpátky nám otvírá svou náruč. Pláštěnku balím do batohu a vytahuji lehounké sandály. Je sucho a pijavice slunce nemilují. Už první kroky obráceným sklonem dávají tušit, že se asi potit tolik nebudeme, ale že bude mnohem, mnohem hůř.
   Nespěcháme. Vychutnáváme si krásný den a výhledy do kraje. Hora připomíná obrovské mraveniště, po kterém se klikatí nekonečný řetěz malých mravenečků. Ta lidská nepatrnost bije do očí. A přesto s pýchou pána tvorstva dokážeme ničit matku přírodu všude, kam vkročíme. Hromada plastových odpadků pod vrcholem je přesvědčivým důkazem.
   Zvolna sestupujeme, slunce rychleji stoupá - stejně tak teplota vzduchu. Schody jsou lemované sedícími znavenými poutníky. Už mi docvaklo, proč se někteří vrací až v noci. Nad námi se rozléhá poplašný křik z mnoha hrdel. Instinktivně uhýbáme do stran. Kolem nás přeběhnou čtyři mladíci s nosítky ze dvou bambusových tyčí a kusu bavlněné látky, v nichž leží člověk. Oni opravdu po strmých schodech běží! Nevěřícně vyvalujeme oči. Tak to je ,,job“ snů! Stejná akce se opakuje ještě 3x.
   Je poledne, žhavý kotouč pálí nad hlavou, vrchol hory je v dáli, ale parkoviště v Delhousie pořád v nedohlednu. Království za jednu trekovou hůl! V zoufalství si v duchu prozpěvuju: ,,Přes spáleniště, přes krvavé řeky, krok za krokem jdem neochvějně dál“ - můj mozek produkuje nemožné asociace – že by úžeh? Být motýlem na hoře musí být osvobozující...
   Zurčící potok vítám jako poslední záchranu. Stojím po kolena v ledové vodě a užívám si přírodní kryoterapii. Vylézt z koryta do stráně přesto bolí. Schody na úpatí jsou nejméně 40 cm vysoké. Pro mé krátké nohy pečlivě vybírám nejmenší výškový rozdíl - a ten je jen u kraje. Hliněné prostředky schodiště stánkaři pečlivým vymetáním prohlubují a každý krok je krokem do pekla. Asi podobně bolestivé muselo být vyhnání Adama a Evy z ráje. S vděčností přijímám v některých úsecích Jitčino rámě. Její dlouhé nohy jsou ve výhodě. Na oplátku jí dolévám vodu ze svých zásob - jsem trochu jako velbloud. Pomáhat a chránit mezi námi funguje.
   Fotíme se u obrovského zvonu, zavěšeného nízko nad zemí, a já užasle hledím zpět. Kdybych horu zahlédla koutkem oka před výstupem, kochala bych se krásným pohledem leda tak z nějakého fresh baru!
   Pro vaši lepší představu - vyrazte po schodech do posledního patra Empire State Building, zopakujte výstup třikrát a ještě vám bude téměř 500 schodů scházet. A výtah dolů vážně nejede!
   Zastavujeme se u stánku se suvenýry. Je třeba mozek alespoň na chvíli přesměrovat. Zdlouhavě se probíráme náramky z dřevěných korálků s penízkem pro štěstí. Nakupuji nejen pro sebe, ale všem pěti vnoučatům - památka a symbol mé neuvěřitelné poutní cesty. Dětinská radost z dárků nám špetku síly přidala. Mechanickou setrvačností ukrajujeme další a další metry. Po pěti krušných hodinách konečně míjíme sochu ležícího Buddhy. Máme jistotu, že cesta za zatáčkou končí...
   Nic těžšího jsem v životě nedala.
   Z šesti lidí se s vavřínem vrátily jen čtyři ženy. Třicátníci to vzdali.
   Byla jsem na skok v ráji. Výstup na Adamovu horu, účast na místní svatbě, výlet se Sudathem a jeho zasvěcené vyprávění u pomníku tsunami, chůze po kolejích v tropické průtrži, srdečné objetí staré ženy, šťastné přežití „mladické nerozvážnosti“ ve vlnobití, jiskřivé oči dětí - to všechno hned tak nezapomenu.
   A opravdu nikdy nezapomenu na radostné úsměvy lidí, kteří nic nemají. Oni už vědí, že do stavu štěstí nás nedostane naříkání na to, co nám chybí, ale vděčnost za to, co už máme...

Jaroslava Paštiková
P.S. Ve chvíli, kdy dopisuji poslední věty, zasáhly jižní část ostrova ničivé záplavy.
27.5.2017

 
, Powered by Joomla!; Joomla templates by SG web hosting