Jak se rodí bráškové?
Těžko.
Na začátku byla nouze... a nouze, jak všichni víme, naučila i Dalibora housti. A byla to nouze o vhodný text, kterým bych mohla, jako učitelka mateřské školy, děti motivovat k rozhovorům na různá výchovná témata. Honzíkova cesta je pěkná knížka, ale Družstevní vajíčko už život dnešního dítěte neodráží. A také některé knížky, které děti přinášely do školky, s texty o ničem a s hrůzostrašnými ilustracemi, mě nakoply ke psaní.
Ale čím začít?
Prvním impulsem mi bylo očekávané narození Honzíka mé neteři. A předobraz hlavní hrdinky "Anička" ke mně tehdy chodila do třídy Dráčat. Napsala jsem prvních 6 kapitol a spokojená sama se sebou jsem rukopis odložila do šuplíku. Honzík s Aničkou rostli a já si čas od času slibovala, že knížku dokončím - určitě ke svým padesátinám, možná k manželovým pětapadesátinám, mamince k Vánocům... Aničce je dnes 15!!! Až teprve tehdy, když jsem kvůli svému článku v Učitelských novinách dostala ve školce padáka, jsem dopsala celý příběh za 14 dní. Ale teprve tehdy, když jsem si přerazila páteř při své krasojízdě na koni v Kladrubech nad Labem (už jako vychovatelka na intru) a zůstala ležet na gauči s počítačem na břiše, jsem na internetu našla odvážného nakladatele. Nakladatelství Rubico bylo ochotné nést svou kůži na trh a mou literární prvotinu 14. listopadu vydalo. (Ovšem boj o každé slovíčko, místopis, ilustrace a vazbu je na další povídání.) Z toho plyne známé poučení: Všechno zlé je k něčemu dobré. V nakladatelstvích, kde jsem neuspěla, měli s textem jeden veliký problém:
"Vždyť je to knížka pro děti, tak proč píšete o smrti a o pohřbu?"
Protože!
Protože ze zkušenosti vím, že je to problém. V mnoha případech bývá snahou rodičů předstírat, že smrt neexistuje - přestože oni sami chodí v černém a smutek a pláč před dítětem nedokáží zatajit. A právě takovéhle předstírání je pro dítě tím největším traumatem. A v tomhle přesvědčení jsem našla a objevila souhlasné názory u profesora Zdeňka Matějčka. A jemu děkuji - dnes už bohužel in memoriam - za kladné hodnocení svého rukopisu. Dopis, který jsem od něho dostala, patří k těm nejmilejším. V době, kdy se v osnovách nejen školáků, ale i předškoláků klade důraz na sexuální výchovu, je na čase, aby i téma smrti nebylo žádným tabu. Smrt k životu patří a jen tehdy, když na svou konečnou nebudeme zapomínat, můžeme prožít lepší život - přestože z něj stejně nevyvázneme živí.
Dnes je 27.11. - už 7 dní netrpělivě čekám narození vnoučka Čestmíra III., který si dává načas. Těší se na něho i jeho sestřenice Jorika a Mira - mé vnučky a první nadšené posluchačky. "Bráškové" se narodili před 13 dny a od té doby mi chodí nádherné maily (pochvaly, poděkování, verše, obrazy, pozvání do škol a školek na besedu, na "Noc s Andersenem", na jiné literární křtiny, nabídka nezištné pomoci s propagací od redaktorek Deníku, od ředitele ZŠ Prapořiště - mrkněte na jejich stránky www.skolapraporiste.cz
Zažívám úžasná internetová setkání s lidmi, s kterými mě něco pojí - profese, rodný kraj a dokonce vzpomínka na přátelství s mým tatínkem. Zažívám skutečná pohlazení po duši a totéž přeji čtenářům a posluchačům ... Jaroslava Paštiková
|