Marně mudruju...

V kamnech praská dřevo, na stole sklenka vína, nohy na stoličce a za chvíli to začne. Těším se. V televizi konečně uvidím Kobry a užovky - oceněný film, který jsem v kině nestihla. Skutečnost předčila všechna má očekávání. Tolik vulgarit a brutality vysílaných od 20 hodin se hned tak neslyší a nevidí. Herecké výkony bezesporu kvalitní, ale to je tak vše! Radost z umění mi vrátily až velikonoční koncerty.
V dubnu televize nabídla další trhák - Díru u Hanušovic. Herecká elita Dejvického divadla a tři Čeští lvi! Vydržela jsem do konce jen ze studijních důvodů - abych autorům nekřivdila. Patrně jsem masochista. Ještě dlouho po skončení filmu jsem nevěřícně zírala na obrazovku. Takhle se proměnil venkov mého dětství? Čímže mě toto oceněné dílo obohatilo? Žádný příběh, žádná pointa, jen zvláštní mozaika osudů divných lidí s vulgární mluvou. Upoutávka je lepší než celý film. Umění má vyvolávat emoce - zhnusení a deprese k nim nepočítám. Zbytečná ztráta času.
Míra hnusoty a vulgarismů v televizi a umění povážlivě stoupá. Už chápu lidi, kteří nemají doma televizi vůbec, už chápu i ty, kteří sledují nekonečné seriály, kde hlavní postavy zrcadlí obyčejného člověka a kde se řeší všední životní příběhy a situace. Činí tak vědomě i nevědomky jen z pudu sebezáchovy duševního zdraví. Nechá se u toho odpočívat i vyžehlit kupu prádla.
Moderátoři a moderátorky kdysi mluvili spisovnou češtinou - ti dnešní se podbízejí výrazy IV. cenové skupiny, holým zadkem v přímém přenosu gala večera, kopanci do politiků s přesvědčením, že oni by byli jiní, ale pro jistotu s kůží na trh nepůjdou a zůstanou jen u kritiky. Namísto nedělní chvilky poezie nám obrazovka nabízí trapné detaily ze soukromí ložnic rádoby celebrit, kde sex je jen jednou z forem bohaté společenské "komunikace". Všichni ochotně odpovídají na otázky, které by gentleman a dáma přešli zdviženým obočím.
Se zděšením připouštím, že jsem měla kliku dospívat v totalitě. Že jsem vyrůstala na filmech ( propagandistické nepočítám), ve kterých jsem nacházela vzory a ideály, viděla nezměrnou lidskou vůli, odvahu a statečnost rvát se za právo a spravedlnost, obětovat svůj život pro druhé. Filmy, u kterých jsem napětím nedýchala a slzám se neubránila, kde hrdina byl opravdu hrdina. V květnu jsem s nostalgií znovu zhlédla snímek A jitra jsou zde tichá... - lyrický film o válce, který zasáhne snad každého. Stejně tak na Vyšší princip se zapomenout nedá.
Dnes se točí filmy, kde hlavním hrdinou je asociál, kriminálník, masový vrah či dokonce lidožrout a z plátna stříká krev. Autoři chrlí svá neskutečná díla, ve snaze zviditelnit se a šokovat. Zprávy z černé kroniky se před čtvrt stoletím vešly na tři řádky sloupku. V roce 2016 sledujeme u večeře válku kultur v přímém přenosu - se všemi krvavými detaily a opakovanými záběry. A pak se divíme, kde se v lidech bere bezohlednost, krutost, násilí. Sklízíme, co jsme zaseli...
Pavla Dydoviče nezná nikdo, ale jeho jedinou píseň Bláznovu ukolébavku si zpívají při kytaře noví a noví romantici již několik desítek let.Tříminutový tvar zasáhne víc než celovečerní film. Kvantita není prostě kvalita. Štěstí mají jen malí diváci – české pohádky jsou většinou skvělé – dobro vítězí nad zlem a láska nad nenávistí.
Proč mám nepříjemný pocit, že moderní "kulturní fronta" a média jsou předvojem úpadku umění a morálky? Odpověď si nerada přiznávám – protože jsem stará
„Zítra budou nám bláznů lát...“ 

Jaroslava Paštiková