„Na shledanou!“ loučí se Kuba a Anička zůstává ve třídě sama.
Je tu sice paní učitelka, ale všechny děti už odešly domů.
Ještě nikdy nezůstala ve školce poslední! Ticho a prázdno veliké třídy se jí vůbec nelíbí.
„To přece není možné, aby na mě tatínek zapomněl!“ myslí si a má přitom moc smutné oči.
Paní učitelka si toho hned všimla a nabízí, že si může jít zahrát na varhany.
Jindy by to uvítala s nadšením, ale tentokrát nemá na hraní ani pomyšlení.
„Proč tu tatínek ještě není?“ usilovně přemýšlí a přitom si strká paleček do pusy.
„Přece mně ráno slíbil, že se z nemocnice vrátí co nejdřív!“
„Mám nápad,“ říká paní učitelka, vezme Aničku za ruce a vesele jimi zatleská.
„Zkusíme odříkat tu naši dlouhou dračí básničku a třeba tatínka přičarujeme, co říkáš?“ Anička tomu moc nevěří, ale váhavě přikývne a společně začnou:
Táto, mámo, hádejte,
kde mě vždycky najdete?
Tady v téhle třídě dračí,
kde se nikdo nezamračí.
Princezny tu nežereme,
raději je malujeme.