„Aničko, zlatíčko, sluníčko! Vstávej!
„Šupity dupity! Jde se do školky!“
„Néé! Tatínku, já chci ještě spinkat!“ „Dneska to opravdu nejde, Aničko. Rychle vstávej, já pak musím odvézt maminku do porodnice.“
„Cože?“
Anička otevřela oči dokořán, rychle se vyhrabala z puntíkatých peřin a bosky ťapala za maminkou do pokoje.
Seděla už oblečená v křesle. Vedle sebe měla novou riflovou tašku, ze které vykukoval růžový ručník.
Oběma rukama si hladila kulaté bříško a najednou začala rychle a zhluboka dýchat.
„Maminko, co je ti?“ polekala se Anička.
„Nic Aničko, neboj se. To jenom Honzík už chce z bříška ven.“
„Já pojedu do porodnice taky!“
„Ale tam malé děti nesmí, Aničko. Pojede se mnou přece tatínek a bude mě držet za ruku i místo tebe.“
„A maminko, co když vyrodíš holčičku? To se bude jmenovat Honzička?“
„No, to by taky šlo!“ usmála se maminka.
„Ale ty máš jméno po babičce z Trnávky, a tak bychom jí mohli říkat po druhé babičce – Věruška, ne?“
„Hm, a co když bude mít nějakou vadu?“ starala se budoucí sestřička.
„Prosím tě! Jakou?“ udiveně zakroutila maminka hlavou.